U balených vod panuje na českém trhu dlouhodobě zmatek hlavně kvůli názvům, které lidé používají v běžné řeči. Nejčastější je pojem „stolní voda“. Jenže podle aktuálních pravide se v Česku rozlišují čtyři druhy balených vod: přírodní minerální, pramenitá, kojenecká a pitná voda. Balené pitné vody mohou být na trh uváděny pod různými názvy, například i jako „stolní voda“, ale na etiketě musí být vždy jasně uvedeno, že jde o balenou pitnou vodu. Jinými slovy: „stolní voda“ je pro spotřebitele známý pojem, ale rozhodující je oficiální označení na obalu.

• Kojenecká voda: Jedná se o kvalitativní vrchol hydratační pyramidy. Její exploatace musí probíhat z přísně chráněného, hlubinného podzemního zdroje, přičemž nesmí dojít k naprosto žádné technologické úpravě měnící její fyzikálně-chemické složení (výjimkou je dezinfekce UV zářením). Legislativa stanovuje drastické limity pro toxikologické markery: koncentrace sodíku nesmí přesáhnout 20 mg/l a obsah dusičnanů je limitován hranicí 10 mg/l. Jde o jedinou komoditu na trhu garantující absolutně panenské složení.

• Pramenitá voda (historicky stolní voda): Je získávána z analogických hlubinných zdrojů jako voda kojenecká, avšak legislativní prahové hodnoty jsou benevolentnější (dusičnany do 25 mg/l, sodík do 100 mg/l). Jsou u ní povoleny mírné fyzikálně-chemické úpravy, například aerace za účelem odželeznění. Představuje optimální volbu pro celodenní hydrataci dospělé populace.

• Přírodní minerální voda: Tyto vody pocházejí ze zdrojů podléhajících přísnému lázeňskému zákonu a krenotechnickému dohledu. Jejich definičním znakem je specifický, fyziologicky prokazatelný obsah minerálních látek. U minerálních vod je legislativně povoleno odstranění železa, manganu, síry, beryllia či arsenu, přičemž s výjimkou procesu odželeznění nemusí být tyto rafinace spotřebiteli na etiketě nutně komunikovány. Dle celkového množství rozpuštěných pevných látek se klasifikují na slabě, středně a silně mineralizované. Silně mineralizované přírodní minerální vody (nad 1000 g/l) mají také své místo – například při vysokých letních teplotách, intenzivní fyzické zátěži, horečkách nebo průjmových onemocněních, kdy organismus spolu s tekutinami ztrácí i větší množství minerálních látek, jako doplněk k pitnému režimu.

• Balená pitná voda: V podstatě jde o vodu, která svými parametry splňuje limity pro vodu vodovodní (Vyhláška 252/2004 Sb.) a může pocházet i z povrchových či komunálních zdrojů. Z geologického a fyziologického hlediska postrádá balení této komodity do PET obalů hlubší smysl.

Minerální voda je pro mnoho lidí symbolem „lepší vody“, ale ve skutečnosti je důležitější rozumět jejímu původu a složení než samotnému dojmu z názvu. Na českém trhu sem patří třeba Mattoni nebo Magnesia. Mattoni zdůrazňuje svůj původ v oblasti Doupovských hor a přirozené obohacení o minerály, Magnesia zase stojí na přírodním obsahu hořčíku a na svých stránkách ji popisuje jako přírodní minerální vodu z chráněného území Slavkovského lesa. Minerální voda tedy není jen marketingové slovo, ale označení spojené s konkrétním zdrojem a charakterem vody.

Mineralizace

Kritický omyl laické veřejnosti spočívá v přesvědčení podpořeném desetiletími reklamy, že „čím vyšší obsah minerálů voda vykazuje, tím je pro zdraví přínosnější“. Z medicínského a nefrologického hlediska představuje kontinuální konzumace silně mineralizovaných vod obrovskou zátěž pro renální aparát (ledviny) a celý kardiovaskulární systém. Pro každodenní plošnou konzumaci (v množství 2 až 3 litry denně) jsou vhodné výhradně vody slabě mineralizované, definované celkovým obsahem rozpuštěných pevných látek do 500 mg/l nebo středně mineralizované tedy do 1000 mg/l.

Toxikologicky nejsledovanějším prvkem je sodík (Na+). Vzhledem k faktu, že moderní západní dieta je masivně saturována sodíkem (ve formě chloridu sodného v uzeninách, sýrech a průmyslovém pečivu), vede jeho excesivní příjem k chronické hypertenzi (vysokému krevnímu tlaku). Optimální pitná voda by proto neměla překračovat limit 20 mg sodíku na litr. Naopak vysoce deficitními a žádoucími prvky jsou kationty hořčíku (Mg2+) a vápníku (Ca2+). Biologická využitelnost těchto minerálů je optimální při poměru 2 díly vápníku (40–80 mg/l) na 1 díl hořčíku (minimálně 20 mg/l).

Pramenitá voda bývá pro běžný pitný režim často praktičtější referencí než všechny obecné dojmy o „silné minerálce“. Jako příklady z českého trhu lze uvést Aquilu a Rajec. Aquila na svém českém webu uvádí, že vyvěrá z hlubinných pramenů bez úprav a splňuje kritéria pro označení jako kojenecká voda. Rajec se naopak jasně prezentuje jako pramenitá voda z Rajecké doliny a výrobce u ní zdůrazňuje vhodnost pro běžný pitný režim i přípravu kojenecké stravy u vybraných variant. Spotřebitel tak z etikety nezjišťuje jen značku, ale i to, jaký typ vody vlastně kupuje.

Zvláštní kapitolou jsou léčivé vody. Tady už je dobré opustit představu, že každá voda je vhodná ve stejném režimu a pro stejné množství. Vincentka se sama popisuje jako minerální voda z přírodního léčivého zdroje a zároveň jako velmi silně mineralizovaná voda se zvýšeným obsahem některých látek včetně jódu. Na produktové stránce navíc výslovně upozorňuje, že dávkování je vhodné konzultovat s lékařem. To je zásadní rozdíl oproti běžným vodám kupovaným pro každodenní žízeň. Léčivá voda není „lepší pití“, ale specifický výrobek s jiným účelem a jiným kontextem použití.

FÉR orientace ve vodách proto nezačíná u reklamy, ale u jedné jednoduché otázky: co přesně je napsáno na etiketě? Když spotřebitel rozliší pitnou neboli lidově stolní vodu, minerální vodu, pramenitou vodu a léčivou vodu, kupuje mnohem vědoměji. A přesně to je u letního pitného režimu podstatné: nebrat „vodu“ jako jednu bezejmennou kategorii, ale jako skupinu výrobků, mezi nimiž jsou skutečné rozdíly v původu, charakteru i vhodném použití.